Martin Hájek 🇨🇿

28. října 1918 lidé v Praze slavili vznik Československa. O jednadvacet let později se při připomínce stejného dne střílelo. Václav Sedláček zemřel, Jan Opletal utrpěl zranění, kterému později podlehl. I tohle patří k narozeninám naší republiky. Nejen prapory a slavnostní projevy. ČTVRTEČNÍ HISTORICKÉ OKÉNKO TRS_BAR ČESKOSLOVENSKO. OD NADĚJE ROKU 1918 AŽ K NÁM Příběh společného státu, lidí, kteří v něm žili, a dědictví, které nezmizelo s hranicí. Připomínáme si 108 let od vzniku Československa. Země, kterou jsme dokázali vybudovat, ztratit, obnovit, připravit o svobodu, zbavit diktatury — a nakonec rozdělit. Do jedné slavnostní věty se to nevejde. Nebude to oslava bez otázek. Ale ani seznam důvodů, proč se za vlastní dějiny stydět. Zkusme se na ně podívat s úctou k lidem, kteří je prožili. Nevěděli dopředu, co přijde. Československo na konci roku 1992 zaniklo. Dnešní Česko a Slovensko jsou samostatné státy se společnou minulostí. Proto tenhle příběh neskončí posledním společným silvestrem. 1. REPUBLIKA NEVZNIKLA Z NIČEHO Za radostí října 1918 byly čtyři roky války. Mrtví, zranění, hlad, vyčerpané rodiny a rozpadající se říše. Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik měli na vzniku Československa zásadní podíl. Dělba jejich práce — politická, diplomatická i vojenská — pomohla proměnit záměr v projekt, se kterým vítězné mocnosti počítaly. Bez domácího odboje, krajanů, legionářů a porážky Rakouska-Uherska by ale ani jejich úsilí samo nestačilo. Legie ve Francii, Itálii a Rusku dávaly zahraničnímu odboji vojenskou váhu. Vedle nich ale stáli i lidé, které odvodní povinnost poslala do rakousko-uherské uniformy. Dělat z každého z nich zpětně člověka bez vlastenectví by bylo nespravedlivé. [1] Washingtonská deklarace z 18. října 1918 představila program nezávislého demokratického státu. Slibovala republiku a občanská práva, nikoli pouhou výměnu císařského znaku. Samostatnost měla mít také obsah. [2] V Praze 28. října převzal moc Národní výbor. K oněm pěti mužům října patřili Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár. První zákon zachoval dosavadní právní řád, aby se stát nerozpadl dřív, než začne fungovat. Masaryk tehdy ještě v Praze nebyl; prezidentem byl zvolen 14. listopadu. Vyhlásit stát a získat kontrolu nad jeho územím byly dvě různé věci. Hranice se dotvářely v následujících jednáních, ale také ve vojenských střetech. [3] 2. SLOVENSKO NEBYLO POZNÁMKOU POD ČAROU 30. října 1918 se představitelé slovenského politického života v Martině přihlásili ke společnému státu. Martinská deklarace byla svébytným zakladatelským činem. Vyprávět vznik republiky jen od Václavského náměstí k Pražskému hradu znamená vynechat polovinu jejího jména. [4] Společný stát otevřel Slovákům nové možnosti po zkušenosti s maďarizační politikou uherského státu. Rozdíly ale nezmizely. Praha často považovala centrální řízení za podmínku přežití; část slovenské reprezentace v něm postupně viděla nenaplnění svých představ o vlastním postavení. Do republiky byla roku 1919 začleněna také Podkarpatská Rus. Naše tehdejší země sahala mnohem dál na východ než dnešní Slovensko. Když na ni vzpomínáme jen jako na stát Čechů a Slováků, mizí nám z obrazu Rusíni, Němci, Maďaři, Židé, Poláci a další obyvatelé. Nebyli to statisté v cizím národním příběhu. Byli to lidé, kteří tu měli domovy. [5] Myšlenka jednoho československého národa pomáhala obhájit nový stát a jeho většinu. Zakrývala ale českou a slovenskou odlišnost. Rozpor mezi potřebou bezpečnosti a právem na vlastní hlas republiku provázel od začátku. [32] 3. PRVNÍ REPUBLIKA: ÚSPĚCH, KTERÝ NEPOTŘEBUJE POHÁDKU Parlamentní demokracie, politická soutěž, rozvoj školství, vědy a kultury. Volební právo žen. Ústava z roku 1920 zakotvovala rovnost občanů a ochranu menšin. V Evropě, kde demokracie ustupovaly diktaturám, mělo udržení demokratického systému mimořádnou cenu. [6] Jenže demokratická ústava není důkazem, že každý člověk žil důstojně a že každá skupina cítila stejnou sounáležitost. Vedle vyspělého průmyslu existovala chudoba. Vedle velkých měst oblasti, kterým se modernizace vyhýbala. Západ a východ státu nevstupovaly do společného života se stejnou ekonomikou, školskou sítí ani možnostmi. Průmyslová síla Československa byla významná. Sama ale nevypovídá o životě nezaměstnaného skláře, drobného rolníka nebo rodiny na Podkarpatské Rusi. Hospodářská krize třicátých let dopadla zvlášť těžce na exportně zaměřené pohraničí. Sociální nouze a národnostní napětí se staly půdou, kterou nacisté a jejich spojenci dokázali využít. To vysvětluje část úspěchu radikalizace. Neomlouvá ji. A německy mluvící občan nebyl automaticky nacista. Němečtí demokraté byli součástí republiky, německé strany se podílely i na jejích vládách. Hitler národnostní problémy využil k rozbití státu; ne každá výhrada k Praze ale byla nacistickým spiknutím. [33] První republiku lze mít rád i bez toho, abychom ji vydávali za ztracený ráj. 4. MNICHOV A ZEMĚ, KTERÉ SE ZMENŠOVAL PROSTOR K ŽIVOTU Na konci září 1938 rozhodli v Mnichově zástupci Německa, Itálie, Británie a Francie o odstoupení československého pohraničí Německu. Československo nebylo rovnocenným účastníkem jednání o vlastním území. Následovaly také polské územní zábory a po první vídeňské arbitráži ztráty ve prospěch Maďarska. Obranyschopnost, průmyslové zázemí i víra ve spojence dostaly těžkou ránu. Z pohraničí odcházeli lidé, kteří se v nových poměrech ocitli v ohrožení. Za vnější agresi nesl odpovědnost především Hitlerův režim. To ale neznamená, že máme přeskočit to, co následovalo uvnitř zbytku republiky. Druhá republika se rychle vzdalovala demokratickým zásadám, sílila cenzura, autoritářství a antisemitismus. Krize nevytvořila jen oběti zahraničního diktátu. Uvolnila i domácí ochotu hledat viníky mezi slabšími. [7] 14. března 1939 vznikl slovenský stát pod rozhodujícím německým tlakem. O den později německá armáda obsadila české země; 16. března byl vyhlášen protektorát. Tisův režim nesl vlastní odpovědnost za perzekuci a deportace Židů. Tu nelze rozpustit ve větě, že všechno nařídil Berlín. A stejně tak ji nelze připsat všem Slovákům. Existoval slovenský odboj a v roce 1944 povstání proti domácímu režimu i německé nadvládě. [7] 5. 28. ŘÍJEN 1939: DVA MLADÍ MUŽI, KTEŘÍ MĚLI ŽÍT Jednadvacáté výročí vzniku republiky přišlo do země pod nacistickou okupací. Lidé vyšli do ulic, připomínali si Československo a dávali najevo, že se s okupací nesmířili. V Praze proti demonstrantům zasáhly nacistické bezpečnostní složky. Ozvala se i střelba. Václavu Sedláčkovi bylo dvaadvacet let. Pekařský dělník, nikoli představitel vysoké politiky. Dne 28. října 1939 byl v Praze zastřelen. Janu Opletalovi bylo čtyřiadvacet. Studoval medicínu na Univerzitě Karlově. Při demonstraci byl zasažen do břicha. Lékaři se ho pokoušeli zachránit, ale 11. listopadu zemřel. Mezi zraněním a smrtí uplynuly dva týdny. Za strohou větou v učebnici jsou také dny nejistoty a léčby. [8, 9] Opletalovo jméno zná téměř každý. Sedláčkovo mnohem méně. Nechci, aby nám i tady zmizelo za známější tváří. Nebyl méně důležitý proto, že neměl před sebou lékařský titul. Měřit cenu zavražděného člověka jeho povoláním by byla další křivda. Oba měli mít před sebou obyčejný život. A právě to slovo je důležité. Nemuseli se stát slavnými, aby jejich smrt byla tragédií. Měli mít možnost pracovat, někoho milovat, dělat chyby, stárnout. Nemusíme vědět, kým by se stali. Stačí vědět, že o tu možnost přišli. Pražské rozloučení s Opletalem 15. listopadu přerostlo v další projevy odporu. Nacistická moc využila událostí jako záminky k tvrdému zásahu. Dne 17. listopadu bylo popraveno devět představitelů studentského prostředí, české vysoké školy byly uzavřeny a přibližně 1 200 studentů bylo odvlečeno do Sachsenhausenu. Mezi popravenými nebyli pouze právě studující mladíci; zkratka „devět studentů“ jejich skutečné životopisy zjednodušuje. [10] Nešlo jen o jednu demonstraci. Zasažena byla generace, ze které mohla vyrůstat další elita národa. Roku 1941 byl 17. listopad v Londýně vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva. Památka českých obětí překročila hranice okupované země. V listopadu 1989 na události roku 1939 navázali lidé, kteří znovu vyšli do pražských ulic. [10] 6. VÁLKA: NEJEN MAPY A JMÉNA GENERÁLŮ Okupace znamenala represe, popravy, věznění, nucenou práci i zničené rodiny. Nacistická rasová politika přinesla systematické vyvražďování Židů a Romů. Nešlo o nahodilou krutost několika vojáků. Šlo o součást fungování režimu, který lidem upíral právo žít podle jejich původu. [7] Vedle kolaborace existoval domácí i zahraniční odboj. Vojáci na západní i východní frontě, letci, parašutisté, zpravodajci, lidé ukrývající pronásledované. A také pomocníci, jejichž jména se nevešla na velké pomníky. Poskytnout nocleh nebo donést jídlo mohlo znamenat ohrozit celou rodinu. K obnovení Československa přispěla exilová politická reprezentace, ozbrojený odpor i porážka nacistického Německa spojenci. V roce 1945 osvobodila většinu území Rudá armáda, na bojích se podílely také rumunské a československé jednotky. Západní část českých zemí osvobozovala americká armáda. Svůj význam měl domácí odpor a povstání. Nemusíme některé osvoboditele vymazat, abychom uznali zásluhy jiných. [11] A nemusíme zaměňovat padlého sovětského vojáka z roku 1945 s rozhodnutím sovětského vedení obsadit naši zemi v roce 1968. Vděčnost za porážku nacismu není podpis pod právem jiné mocnosti rozhodovat o nás navždy. 7. NÁVRAT REPUBLIKY NEZNAMENAL NÁVRAT STARÉHO SVĚTA Československo bylo obnoveno, ale ne v předválečné podobě. Podkarpatská Rus byla smlouvou z června 1945 postoupena Sovětskému svazu; v listopadu změnu schválilo Prozatímní Národní shromáždění. [12] Poválečné Československo opustily přibližně tři miliony Němců. Po vyhánění a násilí v roce 1945 následovaly organizované transfery, převážně v roce 1946, v mezinárodně schváleném rámci. Nacistická okupace, rozbití republiky a válečný teror vysvětlují sílu tehdejší touhy po odplatě i politické rozhodování. Nevytvářejí ale nevinu pro pachatele poválečných vražd a týrání. Násilí a vyhánění postihly také lidi bez osobní viny, včetně dětí. Přiznat jejich utrpení neznamená přepisovat příčiny války. Znamená to odmítnout představu, že našim rukám je dovoleno cokoli. [13] Mezi povolenými stranami Národní fronty ještě probíhal skutečný zápas o moc, ale legální opozice mimo ni vzniknout nemohla. Byla to omezená demokracie: ne návrat první republiky, ale ještě ani diktatura poúnorového typu. [14] 8. ÚNOR 1948: REPUBLIKA ZŮSTALA V NÁZVU Komunisté měli skutečné příznivce a značnou podporu. Poválečná touha po sociální spravedlnosti nebyla vymyšlená. Vedle toho ale cíleně budovali mocenskou převahu v bezpečnostním aparátu a využívali tlak ulice i závislost na Moskvě. Po demisi dvanácti nekomunistických ministrů 20. února 1948 nevyšel jejich předpoklad, že tím komunisty zastaví. Beneš 25. února přijal demise a Gottwaldovo řešení vládní krize. Instituce se nestihly ani nedokázaly účinně ubránit. Politická soutěž byla nahrazena mocenským monopolem KSČ. [15] Následovaly politické procesy, popravy, věznice, pracovní tábory, nucená kolektivizace a další formy perzekuce. Režim trestal skutečné odpůrce i lidi, které si jako nepřátele potřeboval vytvořit. Vlastní občan se mohl stát překážkou při budování údajně lepšího světa. Milada Horáková přežila nacistické věznění. Komunistický režim ji po vykonstruovaném procesu popravil 27. června 1950. Byla právničkou, političkou, účastnicí odboje a matkou. Její osud ukazuje, jak málo člověka ochrání někdejší zásluhy, jestliže stát přestane uznávat právo na nesouhlas. [16] Lidé přitom dál zakládali rodiny, pracovali, studovali a vytvářeli hodnoty. Jejich skutečný život nelze režimu jednoduše připsat jako zásluhu. Stejně jako jej nelze celý prohlásit za bezcenný jen proto, že probíhal za diktatury. 9. ROK 1968: NADĚJE A JEJÍ HRANICE Pražské jaro nezačalo jako hotový plán dnešní liberální demokracie. Reformní komunisté v čele s Alexandrem Dubčekem chtěli změnit systém, který sami pomáhali udržovat. Uvolnění cenzury a veřejné diskuse však otevřelo prostor i lidem, jejichž představy šly mnohem dál. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ byla skutečná. Ale měla své hranice: ani organizace bývalých politických vězňů K 231 nedosáhla do srpna řádného povolení. [14] V noci z 20. na 21. srpna 1968 přišla invaze vedená Sovětským svazem za účasti dalších států Varšavské smlouvy. Moskva hájila kontrolu nad svým blokem. Tato mocenská logika vysvětluje její rozhodování; nedává jí právo rozhodnout vojenskou silou za československé občany. [17] Od ledna 1969 sice začala fungovat československá federace, ale politická svoboda se nevracela. Za normalizace následovaly prověrky, vyhazovy, umlčení médií a další emigrace. Potlačování odporu navíc nebylo jen prací cizích vojáků. Při demonstracích v srpnu 1969 zasahovaly československé bezpečnostní složky, armáda a Lidové milice. Také domácí moc měla své oběti. [18] Někteří lidé odporovali otevřeně, jiní pomáhali v menším okruhu, další se přizpůsobili nebo se stáhli do soukromí. Charta 77 a další nezávislé iniciativy připomínaly práva, která stát slíbil respektovat. Nebyly hlasem všech. O to větší osobní cenu jejich účastníci často platili. 10. ROK 1989: OPLETALOVO JMÉNO ZNOVU V ULICÍCH Ještě 28. října 1989 rozháněla bezpečnost demonstraci k výročí vzniku republiky obušky a vodními děly. Stát se hlásil k československé tradici a zároveň bránil vlastním občanům připomínat si ji svobodně. 17. listopadu vyšli studenti v Praze připomenout události roku 1939 a Jana Opletala. Průvod z Albertova pokračoval přes Vyšehrad a jeho část do centra. Na Národní třídě přišel brutální policejní zásah. Tady se dějiny propojují: připomínal se nacistický zásah proti studentům, ne přesné výročí Opletalovy smrti. Zemřel 11. listopadu. Vzniklo Občanské fórum a na Slovensku Veřejnost proti násilí. Demonstrace, studentská a divadelní aktivita i generální stávka změnily poměr sil. Současně se rozpadala schopnost sovětského bloku držet své režimy pohromadě dosavadním způsobem. Sametová revoluce nebyla dílem jediného člověka ani darem jedné velmoci. [19] 29. listopadu byla z ústavy odstraněna vedoucí úloha KSČ. Na konci prosince byl prezidentem zvolen Václav Havel. V červnu 1990 následovaly svobodné parlamentní volby a v červnu 1991 skončila přítomnost sovětských okupačních vojsk. Po dlouhých desetiletích dostali občané zpět možnost vládu nejen kritizovat, ale také vyměnit. [20, 21] 11. SVOBODA A ÚČTY ZA PROMĚNU ZEMĚ Otevřené hranice, svobodné podnikání, možnost studovat a cestovat, svobodný tisk. Pro lidi, kterým stát předtím určoval i to, kam smějí odjet a co nesmějí veřejně říkat, šlo o zásadní změnu. Přechod k tržnímu hospodářství přinesl vedle příležitostí také ztráty zaměstnání a jistot. Co jeden prožíval jako osvobození vlastní iniciativy, mohlo druhému vzít obživu. [31] Kritika privatizace nebo rozhodnutí tehdejších politiků není odmítnutím demokracie. Svoboda neslibuje, že žádná vláda neudělá chybu. Dává také možnost chybu pojmenovat a změnit ty, kteří rozhodují. 12. ROK 1992: ROZCHOD BEZ VÁLKY, ALE TAKÉ BEZ REFERENDA Po pádu diktatury se naplno vrátila otázka uspořádání společného státu. Rozdílné politické představy, spor o pravomoci federace, ekonomickou reformu i postavení obou republik nebyly pouhou hádkou o pomlčku v názvu. Po volbách roku 1992 se jednání soustředila především kolem Václava Klause a Vladimíra Mečiara. Dohoda o společném fungování ustoupila dohodě o rozdělení. Zánik federace ale nebyl soukromým podpisem dvou mužů pod stromem. Rozhodující ústavní krok učinilo Federální shromáždění 25. listopadu 1992. Referendum se nekonalo. Rozhodl parlament, ale občané přímo nehlasovali, zda společný stát zachovat, nebo rozdělit. Obojí je poctivé říct vedle sebe. [20] Československo zaniklo uplynutím 31. prosince 1992. Od 1. ledna 1993 existovaly Česká republika a Slovenská republika jako samostatné státy. Rozdělení neprovázela válka. V evropském kontextu té doby to rozhodně nebyla maličkost. Klidný průběh ale neznamená, že rozchod byl nevyhnutelný nebo že občané neměli být přímo dotázáni. O tom se lze přít i bez vzájemného obviňování ze zrady. 13. DVĚ REPUBLIKY, NE DVA CIZÍ SVĚTY Společná měna nevydržela dlouho. Měnová odluka přišla už 8. února 1993. Rodiny a přátelství se ovšem podle nové mapy nepřestěhovaly. [22] Česko vstoupilo do NATO v březnu 1999, Slovensko v březnu 2004. Demokratické problémy za Vladimíra Mečiara slovenskou integrační cestu komplikovaly; politická změna po roce 1998 ji znovu otevřela. [23, 24] Do Evropské unie vstoupily oba státy společně 1. května 2004. Od prosince 2007 patří obě země do Schengenu, který zrušil běžné kontroly na společné pozemní hranici. Hranice právně nezmizela; změnil se způsob jejího překračování. Slovensko přijalo euro v lednu 2009; Česko si ponechalo korunu. [25, 26] 14. AŽ K DNEŠKU: BLÍZKOST NENÍ POVINNOST SOUHLASIT V březnu 2024 vláda Petra Fialy odložila společné mezivládní konzultace kvůli rozdílům v zahraniční politice. Nebyl to konec vztahů mezi zeměmi ani rozchod jejich obyvatel. [27] 31. března 2026 společně jednaly vlády Andreje Babiše a Roberta Fica v Nové Horce u Studénky. A 27. října 2026, v předvečer výročí vzniku republiky, oba premiéři v zahradě Strakovy akademie odhalili sochu česko-slovenského přátelství Medzi nami od Vladimíra Durbáka. [28, 29] Hloubku vztahů ovšem nelze měřit jen fotografií dvou předsedů vlád. Jsou tu rodiny, práce, školy, kultura i cesta za přáteli. Podle ČSÚ studovalo v roce 2025 na českých veřejných a soukromých vysokých školách téměř 24 tisíc občanů Slovenska. [30] Nemáme nárok Slovákům určovat, koho si smějí zvolit. Stejně jako oni nám. Kritizovat konkrétní politiku lze důrazně. Povýšenost vůči celému národu k tomu nepotřebujeme. Ani jazyková blízkost se nemusí udržet sama. Další generace se musí potkávat — ve škole, v práci, u knih, filmů a hudby. Společná minulost je dobrý začátek, ne náhrada za současný vztah. 15. CO TEDY 28. ŘÍJNA SLAVÍME? Pro mě má smysl připomínat si rozhodnutí, že o této zemi nemá rozhodovat jen někdo zvenčí. Ale také závazek, že její vlastní občan nemá být bezmocný před těmi, kdo v ní vládnou. Na československé tradici si cením občanství, vzdělání, veřejné odpovědnosti a možnosti nesouhlasit. Kdykoli jsme z republiky dělali majetek jediné strany nebo jediného správného názoru, někdo další za to platil. Proto se ještě jednou vrátím k Janu Opletalovi a Václavu Sedláčkovi. Jeden měl být lékařem. Druhý pracoval v pekárenském řemesle. V dějinách se jejich jména spojila se smrtí. Já bych byl rád, kdyby nám připomínala hlavně právo na život, který jim byl vzat. Československo už na mapě není. Nemusíme ale zapomenout ani vracet čas. Můžeme zachovat to dobré, přiznat to špatné a nechat si k sobě blízko. Co z československého dědictví bys nejvíc chtěl předat další generaci? Martin @Sikkim76 K OBRAZOVÉMU DOPROVODU Fotografie z roku 1918 a portrét Jana Opletala byly restaurovány a kolorovány pomocí AI. Barvy a rekonstruované detaily jsou interpretací, nikoli historickým dokladem. Další dva snímky jsou původní barevné fotografie beze změn. Všechny předlohy: Wikimedia Commons. 1. Praha, 28. 10. 1918: Rudolf Bruner-Dvořák, volné dílo; reprodukce z knihy 1914/1918, léta zkázy a naděje. 2. Jan Opletal kolem 1934: neznámý fotograf, PD-anon-70-EU; Historie a vojenství 1/2010, s. 151. 3. Pamětní deska, 23. 8. 2019: Aktron, CC BY-SA 3.0. 4. Praha, 1989: MD / Irmojohnny, CC BY-SA 3.0. Licence obou posledních snímků: creativecommons.org/licenses… Obrazové originály: commons.wikimedia.org/wiki/F… commons.wikimedia.org/wiki/F… commons.wikimedia.org/wiki/F… commons.wikimedia.org/wiki/F… K PODÍVÁNÍ ČT — Zrod Československa: vznik státu na filmovém pásu. Archivní filmy o roce 1918 i pozdějších připomínkách; ne všechny záběry pocházejí z 28. října 1918. ceskatelevize.cz/porady/1724… ČT edu — 28. říjen 1918: Revoluce, nebo převrat? Současný výklad historiků. edu.ceskatelevize.cz/video/6… ZDROJE A DALŠÍ ČTENÍ [1] Ministerstvo obrany — Československé legie: valecnehroby.mo.gov.cz/valec… [2] MZV — Washingtonská deklarace: mzv.gov.cz/jnp/cz/zahranicni… [3] Národní archiv — Říjen 1918: nacr.cz/labyrint/labyrintem-… [4] VHÚ Bratislava — Martinská deklarace: vhu.sk/106-vyrocie-vyhlaseni… [5] ČSÚ — Obyvatelstvo při vzniku republiky: statistikaamy.csu.gov.cz/poc… [6] Parlament — Ústava z roku 1920: psp.cz/docs/texts/constituti… [7] Okupace a genocida — USHMM, ÚSD AV ČR: encyclopedia.ushmm.org/conte… ; usd.cas.cz/provazanost-genoc… [8] Univerzita Karlova — Jan Opletal: uk100.cuni.cz/UK100-37.html [9] Encyklopedie Prahy 2 — Demonstrace 28. října 1939: encyklopedie.praha2.cz/udalo… [10] Národní pedagogické muzeum — Listopad 1939: npmk.gov.cz/pro-media/tiskov… [11] Český historický atlas — Osvobozování Československa: cha.fsv.cvut.cz/mapp.php?map… [12] Národní archiv — Podkarpatská Rus: nacr.cz/labyrint/1945-rok-zl… [13] Český historický atlas — Vysídlení Němců: cha.fsv.cvut.cz/mapp.php?map… [14] ÚSTR — Národní fronta a K 231: ustrcr.cz/data/pdf/k231/pane… [15] ÚSTR — Únor 1948: ustrcr.cz/kalendar-vyroci/un… [16] Historický ústav AV ČR — Milada Horáková: biography.hiu.cas.cz/pageid/… [17] VHÚ Bratislava — Intervence v srpnu 1968: vhu.sk/vojenska-intervencia-… [18] Federace a srpen 1969: psp.cz/docs/texts/constituti… ; ustrcr.cz/wp-content/uploads… [19] ÚSTR — Chronologie roku 1989: ustrcr.cz/uvod/listopad-1989… [20] Parlament — Vývoj 1989–1993: psp.cz/eknih/cdrom/ic/pdf/08… [21] Parlamentní knihovna — Odchod sovětských vojsk: psp.cz/sqw/cms.sqw?z=14979 [22] ČNB — Měnová odluka: historie.cnb.cz/cs/menova_po… [23] NATO — Členské země a data přistoupení: nato.int/en/about-us/organiz… [24] Evropský parlament — Demokracie a rozšiřování EU: europarl.europa.eu/enlargeme… [25] Evropská komise — Rozšíření EU v roce 2004: commission.europa.eu/topics/… [26] NBS — Schengen a euro: nbs.sk/historia/sr-vstupila-… ; nbs.sk/o-narodnej-banke/medz… [27] Vláda ČR — Konzultace v roce 2024: vlada.gov.cz/scripts/detail.… [28] Vláda SR — Společné jednání 31. 3. 2026: vlada.gov.sk/tlacove-spravy/… [29] Vláda ČR — Socha česko-slovenského přátelství, 27. 10. 2026: vlada.gov.cz/cz/media-centru… [30] ČSÚ — Studenti a absolventi vysokých škol 2025, tab. 1.1: csu.gov.cz/docs/107508/3890a… [31] ČNB — Hospodářský vývoj: historie.cnb.cz/cs/menova_po… [32] VHÚ — Čechoslovakismus: vhu.sk/104-vyrocie-deklaraci… [33] Historik Jaroslav Šebek — Němci v republice: ct24.ceskatelevize.cz/clanek… Zakladatel: NONDIACRITICAL • Grafika a podpora: Richard Deckard

🇨🇿 28. říjen 1918. Den, kdy jsme ukázali světu, že i malý národ dokáže velké věci! První republika pro mě není jen kapitolou v učebnici dějepisu. Je symbolem patriotismu, prosperity, podnikavosti, odvahy a víry ve vlastní schopnosti. Měl jsem obrovské štěstí, že moje prababička, narozená v roce 1923, mi mohla o životě za první republiky osobně vyprávět. Díky ní pro mě toto období nikdy nebylo jen vzdálenou historií. Z mladého Československa se během pouhých dvaceti let stal jeden z průmyslově nejvyspělejších států světa. Měli jsme špičkový průmysl, silné zbrojovky a podnikatele, jako byl Tomáš Baťa, jejichž jméno znali daleko za našimi hranicemi. První republika nám ale zanechala především jednu důležitou lekci: Národní hrdost se neměří jen slovy, ale tím, co pro svou zemi dokážeme udělat. Měli bychom mít odvahu podnikat, riskovat, tvořit, posouvat naši zemi dopředu, v těžkých chvílích se semknout a být připraveni ji bránit. Nemusíme být početně velkým národem, abychom dokázali velké věci. Naši předkové nám to už jednou dokázali. Buďme na svou zemi hrdí. A hlavně udělejme všechno pro to, aby na ni mohly být hrdé i další generace. Všechno nejlepší, Československo! 🇨🇿

Dnes je státní svátek. 28. října 1918 vzniklo Československo. Stát, který dnes již neexistuje a možná i proto jsou dnes v Česku oslavy tohoto významného spíše marginální. Někteří dokonce prohlašují že rozpad Rakousko-Uherska byla chyba a volají po návratu monarchie. Dovolím si v této souvislosti krátkou úvahu na téma sebeurčení, svobody a národní hrdosti. Historický rozbor přenechávám povolanějším. Ze školy si pamatuji, že v rámci Rakouska-Uherska byl český národ utlačován, naše svoboda byla omezená, vlastní rozhodování o rozvoji naší země podřízené představám monarchy ve Vídni. Může to být zkreslené, nepřesné, ale nadšení většiny lidí 28. října 1918 nasvědčuje, že lidé opravdu vítali svobodu a uvolnění od nechtěného jha, které stovky let v monarchii nesli. Je pravda, že něco mohlo v monarchii fungovat lépe než v nové zemičce, kde se vše budovalo od základů znovu, ale co je v životě důležitější? Osobní svoboda, možnost rozhodovat sám o sobě a o svém osudu nebo jistý příjem a odvádění části výdělku někomu mimo naše území? 😮 Já jsem ten, pro kterého je svoboda důležitější než kus jistého žvance a můj život dokládá, že to v mém případě není prázdná fráze. 28. říjen 1918 byla naděje nového počátku. Československo nevzniklo na základě demokratických voleb, ale díky politickým dohodám s velmocemi, zejména s Amerikou a pak nadšením lidí v ulicích a následně intenzivním jednáním u jednacích stolů a tvrdé práci. Následný vývoj ukázal, že jsme na to měli být silný stát uprostřed Evropy. Ve 30. letech 20. století dle oficiálního dokumentu Světové banky patřilo Československo mezi 10 nejrozvinutějších států na světě! A to jak ekonomicky, tak politicky. Jenže pak přišla okupace a záhy po ní vláda komunistů, která během 40 let totálně zničilo to postavení, které jsme jako národ měli a poslala Československo do šedi socialistického podprůměru... To byl důsledek toho, že většina obyvatel vyměnila svobodu a možnost osobního rozvoje za kus jistého žvance. I proto dnes mnozí na toto období nostalgicky vzpomínají. Jo, měli kde bydlet, mladí manželé často s rodiči, protože byty před budováním paneláků nebyly. Nejsem zas tak starý, ale pamatuji dobu, kdy se na byt čekalo přes 10 let a na zapojení telefonu roky! To si asi současní mladí vůbec nedokáží představit. Ale to byl socialismus! Lidé měli jistou práci, kde nemuseli zas tak moc pracovat. Nebylo možné si nic moc koupit, ale něco k snědku vždy bylo. Cestovat se nemohlo a když jste neměli ty správné politické názory, tak jste nemohli ani studovat. Ale spoustě lidí toto omezení vůbec nevadilo a nevadí dodnes! 😠 V 90. letech byl chvíli náznak naděje, že navážeme na období před 2. světovou válkou. Žel, tato naděje trvala jen pár let. Naivita, budování divokého kapitalismu, který byl v té době na západě už dávno na ústupu, a nevyrovnání se s minulosti, vedlo k tomu, že ti aktivní skončili záhy frustrovaní, finančně zdecimovaní a k moci se dostali prominenti bývalého režimu. Nejdříve v oblasti ekonomiky. Stačí se podívat, kde zprivatizoval klíčové české firmy. Postupným probubláváním ekonomické a mediální moci tito lidé stále více ovlivňovali a ovlivňují i nejvyšší politiku. Je tragédie, že skoro 40 let od nového počátku dvě nejvyšší ústavní funkce zastávají lidé, kteří aktivně sloužili komunistickému režimu. Jeden si to následně "odpracoval", druhý si v 90. letech praktikami na hraně zákona nahrabal. Realita ale je, že naši politiku dnes ovládá tento předlistopadový duch. A je to vidět i v médiích. Žel, i v těch veřejnoprávních. Máme 108 let od vzniku samostatného státu. Ten sice politickým rozhodnutím proti vůli občanů a na hraně ústavnosti v roce 1993 zanikl, ale jako dva samostatné státy Česko a Slovensko funguje dál! 😃 Parlamentní demokracie nás v roce 1946 na základě demokratických svobodných voleb zavedla do náruče komunistů, kteří následně základní demokratické svobody výrazně ořezali. Povstání občanů v roce 1989 způsobilo zásadní změnu k lepšímu! Nebyly to demokratické volby, ale "hlas ulice", který způsobil pád komunistického režimu! Následná série svobodných demokratických voleb v plně fungující pluralitní demokracii nás dovedla do stávající situace, kdy neexistuje prakticky žádný politik, který by si zasloužil důvěru a žádná politická strana, u které by byl předpoklad, že dokáže přinést jasnou vizi a nastolit dlouhodobý růst země. Jedni se uchýlili k volbě menšího zla a jsou spokojeni s tím, že pod vládou druhých by mohlo být ještě hůř 🥴, jiní se stáhli do role pasivní resistence a nechávají věci bez většího zájmu plynout. Další nadávají, někteří se chytají každého stébla odporu, ať už to stéblo podává Rusko, ze kterého k nám nikdy nic dobrého nepřišlo nebo Čína, která v Evropě vidí užitečné odbytiště pro své produkty nebo nově se formující islamisticko-marxistická uskupení v Evropě s prokázanými vazbami na teroristické organizace. 😲 Někteří vzpomínají na vládu habsburských monarchů, kteří nás sice politicky, národně a kulturně utlačovali, ale zajistili určitý klid a mír a velký volný trh pomáhal k hospodářskému rozvoji země. A já se ptám, není čas vážně se po 108 letech zamyslet, zda původně velmi dobrá myšlenka parlamentní demokracie již nedosáhla svého dna a zda nás po 100 letech nezavedla do slepé uličky, ze které už není cesta ven? Není čas na podobnou revoluční změnu jako v roce 1989? ✌️Demokratické volby nás ze současného marastu nevyvedou. Máme čekat, že se najednou objeví nějaká osvícená politická strana, osvícený politik, který přinese zdravý rozum, vizi a silné vůdcovství? To mi přijde jako takové utopické doufání v řešení ex machina. 😧 Přiznejme si, že takový politik ani politická strana neexistují a ani existovat nemohou, protože ostatní, kteří ovládají mediální a mocenský prostor, je mezi sebe nepustí. Tímto "spasitelem" není ani AfD v Německu. Není mezi námi už dost těch, pro které je svoboda, národní hrdost, vlastní kultura a osobní rozvoj důležitější než kus jistého žvance? ❤️🤩 Nemáme už na to, abychom o sobě dokázali rozhodovat sami? Tzn. nenastal čas pomalu nahradit parlamentní demokracii přímou demokracií? 😃 Ale ne tou, kterou chce Okamura. Tj. aby stávajícím stranám lid po nátlakových mediálních akcích schválil kdejakou blbost. Ale opravdu přímou demokracii bez politických stran, kde lidé budou dávat informovaný souhlas ke klíčovým směrováním země? 🤔 (O tom, jak by to mohlo prakticky fungovat, jsem na profilu @TRS_BAR psal nedávno.) Smyslem republiky je, že si vládnou občané sami. Jelikož nebylo prakticky možné, aby vládli všichni, vznikla parlamentní demokracie. Ta je dnes ve slepé uličce. Díky vyspělým informačním technologiím už je ale možné, aby se do rozhodování zapojil opravdu každý a vůbec to nemusí být těžkopádné. Není čas vrátit se k roku 1918 a dát prostor pro nový počátek? Zajistit, že se Česká republika stane opět inovativním lídrem a ukázkou funkční demokracie v současném rozkolísaném světě? Že Česko bude zemí, kde svoboda, odhodlanost a láska k pravdě bude příkladem pro zbytek světa? 😃 A co znamená 28. říjen pro vás? Jste zastáncem nefunkční parlamentní demokracie, monarchie nebo se nebojíte něčeho nového? Těším se na vaše komentáře! 🤩 @skala_vit

ČLÁNEK JE ZAČÁTEK. DEBATA JE NA VÁS. 🦅 Přátelé, pojďme rozproudit TRS BAR. Přečtěte si některý z našich článků a napište přímo pod něj: co vás zaujalo, s čím nesouhlasíte a proč? Historie, aktuální dění i život. Naše texty i články, které sdílíme dál. Vlastní zkušenost nebo dobrý protiargument mohou debatu posunout. Nemusíte sepisovat esej. Stačí konkrétní myšlenka. Klidně se s námi přete — věcně a k tématu. A jestli vám text stojí za sdílení, dejte repost. Ještě lepší je přidat vlastní komentář a pozvat další lidi do původní debaty, ať se potkáme na jednom místě. Přisedněte si. Máme o čem mluvit. nitter.cf/TRS_BAR Články NONDIACRITICAL najdete také tady: nitter.cf/TRS_BAR/articles

Dnes je státní svátek. 28. října 1918 vzniklo Československo. Stát, který dnes již neexistuje a možná i proto jsou dnes v Česku oslavy tohoto významného spíše marginální. Někteří dokonce prohlašují že rozpad Rakousko-Uherska byla chyba a volají po návratu monarchie. Dovolím si v této souvislosti krátkou úvahu na téma sebeurčení, svobody a národní hrdosti. Historický rozbor přenechávám povolanějším. Ze školy si pamatuji, že v rámci Rakouska-Uherska byl český národ utlačován, naše svoboda byla omezená, vlastní rozhodování o rozvoji naší země podřízené představám monarchy ve Vídni. Může to být zkreslené, nepřesné, ale nadšení většiny lidí 28. října 1918 nasvědčuje, že lidé opravdu vítali svobodu a uvolnění od nechtěného jha, které stovky let v monarchii nesli. Je pravda, že něco mohlo v monarchii fungovat lépe než v nové zemičce, kde se vše budovalo od základů znovu, ale co je v životě důležitější? Osobní svoboda, možnost rozhodovat sám o sobě a o svém osudu nebo jistý příjem a odvádění části výdělku někomu mimo naše území? 😮 Já jsem ten, pro kterého je svoboda důležitější než kus jistého žvance a můj život dokládá, že to v mém případě není prázdná fráze. 28. říjen 1918 byla naděje nového počátku. Československo nevzniklo na základě demokratických voleb, ale díky politickým dohodám s velmocemi, zejména s Amerikou a pak nadšením lidí v ulicích a následně intenzivním jednáním u jednacích stolů a tvrdé práci. Následný vývoj ukázal, že jsme na to měli být silný stát uprostřed Evropy. Ve 30. letech 20. století dle oficiálního dokumentu Světové banky patřilo Československo mezi 10 nejrozvinutějších států na světě! A to jak ekonomicky, tak politicky. Jenže pak přišla okupace a záhy po ní vláda komunistů, která během 40 let totálně zničilo to postavení, které jsme jako národ měli a poslala Československo do šedi socialistického podprůměru... To byl důsledek toho, že většina obyvatel vyměnila svobodu a možnost osobního rozvoje za kus jistého žvance. I proto dnes mnozí na toto období nostalgicky vzpomínají. Jo, měli kde bydlet, mladí manželé často s rodiči, protože byty před budováním paneláků nebyly. Nejsem zas tak starý, ale pamatuji dobu, kdy se na byt čekalo přes 10 let a na zapojení telefonu roky! To si asi současní mladí vůbec nedokáží představit. Ale to byl socialismus! Lidé měli jistou práci, kde nemuseli zas tak moc pracovat. Nebylo možné si nic moc koupit, ale něco k snědku vždy bylo. Cestovat se nemohlo a když jste neměli ty správné politické názory, tak jste nemohli ani studovat. Ale spoustě lidí toto omezení vůbec nevadilo a nevadí dodnes! 😠 V 90. letech byl chvíli náznak naděje, že navážeme na období před 2. světovou válkou. Žel, tato naděje trvala jen pár let. Naivita, budování divokého kapitalismu, který byl v té době na západě už dávno na ústupu, a nevyrovnání se s minulosti, vedlo k tomu, že ti aktivní skončili záhy frustrovaní, finančně zdecimovaní a k moci se dostali prominenti bývalého režimu. Nejdříve v oblasti ekonomiky. Stačí se podívat, kde zprivatizoval klíčové české firmy. Postupným probubláváním ekonomické a mediální moci tito lidé stále více ovlivňovali a ovlivňují i nejvyšší politiku. Je tragédie, že skoro 40 let od nového počátku dvě nejvyšší ústavní funkce zastávají lidé, kteří aktivně sloužili komunistickému režimu. Jeden si to následně "odpracoval", druhý si v 90. letech praktikami na hraně zákona nahrabal. Realita ale je, že naši politiku dnes ovládá tento předlistopadový duch. A je to vidět i v médiích. Žel, i v těch veřejnoprávních. Máme 108 let od vzniku samostatného státu. Ten sice politickým rozhodnutím proti vůli občanů a na hraně ústavnosti v roce 1993 zanikl, ale jako dva samostatné státy Česko a Slovensko funguje dál! 😃 Parlamentní demokracie nás v roce 1946 na základě demokratických svobodných voleb zavedla do náruče komunistů, kteří následně základní demokratické svobody výrazně ořezali. Povstání občanů v roce 1989 způsobilo zásadní změnu k lepšímu! Nebyly to demokratické volby, ale "hlas ulice", který způsobil pád komunistického režimu! Následná série svobodných demokratických voleb v plně fungující pluralitní demokracii nás dovedla do stávající situace, kdy neexistuje prakticky žádný politik, který by si zasloužil důvěru a žádná politická strana, u které by byl předpoklad, že dokáže přinést jasnou vizi a nastolit dlouhodobý růst země. Jedni se uchýlili k volbě menšího zla a jsou spokojeni s tím, že pod vládou druhých by mohlo být ještě hůř 🥴, jiní se stáhli do role pasivní resistence a nechávají věci bez většího zájmu plynout. Další nadávají, někteří se chytají každého stébla odporu, ať už to stéblo podává Rusko, ze kterého k nám nikdy nic dobrého nepřišlo nebo Čína, která v Evropě vidí užitečné odbytiště pro své produkty nebo nově se formující islamisticko-marxistická uskupení v Evropě s prokázanými vazbami na teroristické organizace. 😲 Někteří vzpomínají na vládu habsburských monarchů, kteří nás sice politicky, národně a kulturně utlačovali, ale zajistili určitý klid a mír a velký volný trh pomáhal k hospodářskému rozvoji země. A já se ptám, není čas vážně se po 108 letech zamyslet, zda původně velmi dobrá myšlenka parlamentní demokracie již nedosáhla svého dna a zda nás po 100 letech nezavedla do slepé uličky, ze které už není cesta ven? Není čas na podobnou revoluční změnu jako v roce 1989? ✌️Demokratické volby nás ze současného marastu nevyvedou. Máme čekat, že se najednou objeví nějaká osvícená politická strana, osvícený politik, který přinese zdravý rozum, vizi a silné vůdcovství? To mi přijde jako takové utopické doufání v řešení ex machina. 😧 Přiznejme si, že takový politik ani politická strana neexistují a ani existovat nemohou, protože ostatní, kteří ovládají mediální a mocenský prostor, je mezi sebe nepustí. Tímto "spasitelem" není ani AfD v Německu. Není mezi námi už dost těch, pro které je svoboda, národní hrdost, vlastní kultura a osobní rozvoj důležitější než kus jistého žvance? ❤️🤩 Nemáme už na to, abychom o sobě dokázali rozhodovat sami? Tzn. nenastal čas pomalu nahradit parlamentní demokracii přímou demokracií? 😃 Ale ne tou, kterou chce Okamura. Tj. aby stávajícím stranám lid po nátlakových mediálních akcích schválil kdejakou blbost. Ale opravdu přímou demokracii bez politických stran, kde lidé budou dávat informovaný souhlas ke klíčovým směrováním země? 🤔 (O tom, jak by to mohlo prakticky fungovat, jsem na profilu @TRS_BAR psal nedávno.) Smyslem republiky je, že si vládnou občané sami. Jelikož nebylo prakticky možné, aby vládli všichni, vznikla parlamentní demokracie. Ta je dnes ve slepé uličce. Díky vyspělým informačním technologiím už je ale možné, aby se do rozhodování zapojil opravdu každý a vůbec to nemusí být těžkopádné. Není čas vrátit se k roku 1918 a dát prostor pro nový počátek? Zajistit, že se Česká republika stane opět inovativním lídrem a ukázkou funkční demokracie v současném rozkolísaném světě? Že Česko bude zemí, kde svoboda, odhodlanost a láska k pravdě bude příkladem pro zbytek světa? 😃 A co znamená 28. říjen pro vás? Jste zastáncem nefunkční parlamentní demokracie, monarchie nebo se nebojíte něčeho nového? Těším se na vaše komentáře! 🤩 @skala_vit

Jsou studenti schopni pochopit, co vlastně chtějí?