Filip Vích

Představte si, že jste Dan Vávra. Udělal jste legendární hry, prodal firmu za stovky milionů, máte celosvětové renomé, ale vaše ego je z tak křehkého porcelánu, že když dostanete nějakou obskurní plaketu od Metra Pacinky a lidi se vám za to na internetu vysmějí, musíte jít okamžitě kopat do vzdělávacího YouTubera. Ten kontrast mezi oběma reakcemi je naprosto propastný... Na jedné straně Jiří Burýšek, kluk, který roky dělá špičkovou popularizační práci, vysvětluje vědu, rozkrývá podvody, vzdělává statisíce lidí a na zbytečný útok odpoví věcně, dospěle a s neuvěřitelnou noblesou. Na druhé straně stárnoucí multimilionář, který nedokáže unést, že státní vyznamenání dostal někdo s reálným společenským přínosem, a tak v záchvatu zhrzenosti vytáhne ten nejlacinější arzenál... "soudruh prezident", "propaganda v Japonsku" a nekonečné kňourání o tom, jak je on sám věčnou obětí mainstreamu. Vávra má skoro všechno, chybí mu už jen to nejdůležitější – elementární vnitřní klid a velkorysost. Místo sebevědomého tvůrce tu máme ublíženou primadonu, která každé ocenění cizího člověka vnímá jako osobní urážku a každou kritiku vlastní osoby jako spiknutí celého světa. Takhle vypadá absolutní deficit noblesy v přímém přenosu.