Marek utekl zubaté z lopaty. Díky bohu. Via fb Marek Wollner @MarekWollner: Co se stalo? V neděli jsem s Filipem naběhl na kurt na Štvanici, odehráli jsme hodinu v hale, podali si ruce, jako kluk s tátou, kterej si musí zvykat na první porážky, usedl jsem na židli a v tu chvíli propuklo peklo. Hlavu mi zavařila obrovská třeštivá bolest. Jak se to šířilo po celém hrudníku přes ramena až k loktům a vystřelovalo do páteře, nešlo to lokalizovat. I když mě napadlo, o co se jedná, ještě jsem doufal, že mi přeskočil jen nějaký obratel a tlačí na nerv; lehl jsem si na zem, aby se mi Filip přešel po zádech, ale v tom to nebylo. Přezul jsem si absurdně ponožky a boty, doběhl jsem z kurtu na záchod, abych si ulevil aspoň od jednoho náporu. A taky jsem nechtěl umřít počůranej, že jo. Filip mezitím hledal odpovědi v gpt a volal zděšeně mámě. Čekal jsem, kdy ztratím vědomí, aby přešla ta šílená pálivá urputná bolest, ale byl jsem furt při smyslech. Dopotácel jsem se ze záchodu na gauč před recepcí a paní recepční mi hned chtěla zavolat sanitku. Já furt odolával v naději, že to přejde, ale když už bylo jasný, že ne, tak jsem souhlasil. S panem doktorem, co šel kolem, jsme nemohli najít aplikaci tepu a saturaci na mých hodinkách. Ale rychlá byla rychlá, byli tam za chvíli a nahodili mi ekg - no a byl tam. A prej velkej jak prase. Šoupli mě na nosítka a převezli do sanitky mezi kurtama. Pamatuju, jak tam ten můj kluk stál beze slova ve dveřích vozu a než těžký kovový šoupačky zabouchly, stihl ze sebe dostat Čau. Takový chlapský, drsňácký. Houkali jsme. Po cestě do špitálu jsem polykal andělíčky a morfin na bolest. Sestřička od záchranky mi štědře dala i poslední ampuli. Na Karláku na interně okamžitě na sál, přes zápěstí katetrizaci, ani mě neuspali. Jak bolest ustupovala a mizela, uvědomoval jsem si, že prožívám něco, na co umřel můj děda plus minus v mém věku a na co bych umřel asi taky, nebýt moderní techniky a včasného zásahu. A taky to, že ten rozsáhlej prevít se na mě asi chystal už dlouho, jenže člověka skolí, až když se hlavní bouře přeženou. Přišel bez varování, náhle a ze dne na den. Ve tři jste v plné síle na kurtě, o pár minut později vám kluk dává last goodbye u dveří sanitky. Péče je tu úžasná, neskutečně milý a obětavý lidi, tak jim touto cestou chci moc poděkovat a složit velkej hold. Jo, ještě kde - na třetí interně na Karláku, koronární jednotka. Tenhle tenisovej zápas ještě nebalím. Škoda jen, že nemám po ruce žádný sexy tílko.