Marty Carpenter®

BOLÍ MĚ MOJE ZEMĚ Poslouchám velká slova o vlasti a přemýšlím, kolik v nich zůstalo lásky k této zemi. Mám stále silnější pocit, že nám vládnou lidé, kteří chtějí Českou republiku ovládat, ale nedokážou si jí vážit. Do svědomí jim nevidím. Úctu k republice však můžeme posuzovat podle toho, jak s ní zacházejí. Jak mluví o jejích občanech. Jak snášejí otázky, kritiku a odpor. Zda po jejich vládnutí zůstává země sebevědomější, nebo jen rozhádanější a unavenější. České dějiny nezačaly jejich volebním vítězstvím. Když se dívám do tváře svaté Ludmily, myslím na počátky českého státu. Na výchovu Václava. Na víru a vzdělání předávané další generaci. Na odpovědnost za budoucnost, které se člověk sám už nedožije. Ludmila zahynula v mocenském zápase. Už u počátků našich dějin stojí připomínka, kam může vést touha po moci, když přestane uznávat jakoukoli mez. Od té doby jsme mnohokrát poznali, jak křehké je všechno, co dnes pokládáme za samozřejmé. Vlastní stát. Svobodné slovo. Právo rozhodovat o svém životě. Za okupace lidé umírali, aby se republika mohla obnovit. Za komunistické diktatury jiní ztráceli svobodu, zaměstnání i možnost dopřát svým dětem vzdělání. Další doma uchovávali zakázané knihy, poslouchali zahraniční rozhlas a učili děti rozlišovat mezi tím, co se musí říkat, a tím, co je pravda. Díky nim jsme měli na co navázat. O to hůř snáším politiku, která zachází s důvěrou lidí jako se spotřebním materiálem. Která potřebuje každý den někoho označit za nepřítele. Která po sobě zanechává tolik podezírání a hořkosti, až lidé přestávají věřit, že má vůbec smysl se o něco snažit. Od těch, kteří této zemi vládnou, očekávám odpovědnost i za občany, kteří je nevolili. Očekávám, že unesou svobodnou otázku. Že budou mít zábrany. Že dokážou ustoupit, když by jejich osobní prospěch poškodil republiku. Bez toho jsou řeči o vlastenectví prázdné. Myslím na své syny a na zemi, ve které budou žít. Nechci, aby dospívali s přesvědčením, že slušnost je slabost, veřejná služba obchod a lež běžná pracovní metoda. Nechci jim jednou vysvětlovat, že jsme to všechno viděli, ale byli jsme příliš unavení, abychom se ozvali. Tuto zemi mám rád i s jejími chybami. Právě proto mě bolí, jak málo úcty k ní projevují ti, kterým byla svěřena. Tuto zemi jsme nezdědili proto, abychom mlčky přihlíželi, jak se v ní ničí důvěra a slušnost. Jednou ji předáme svým dětem. Budeme jim přitom muset umět pohlédnout do očí.

NAŠE TRPĚLIVOST NENÍ VÁŠ MAJETEK Pane premiére, republika vám nepatří. Dostali jste mandát vládnout. S ním jste přijali povinnost odpovídat na nepříjemné otázky, snášet kritiku a unést pohled na náměstí plná lidí, kteří s vámi nesouhlasí. Nikdo vám neslíbil pohodlí. Občané nemusí mezi volbami mlčet. Nepotřebují vaše svolení k demonstraci. A rozhodně nepotřebují poučování, že svým nesouhlasem ohrožují společnost. Za pokojný protest odpovídají jeho účastníci. Za rozhodnutí vlády odpovídáte vy. Tuto odpovědnost na lidi před Sněmovnou nepřenesete. Chci žít v zemi, kde se novinář může premiéra zeptat na cokoli. Kde veřejnoprávní televize a rozhlas nemusí přemýšlet, zda jim kritická reportáž nezkomplikuje příští rozpočet. Kde ministr ví, že se jednou bude zodpovídat ze svého podpisu. Kvůli tomu stojí za to zvednout se ze židle. Přijít na pokojnou demonstraci. Přivést přátele. Obrátit se na svého poslance a trvat na konkrétní odpovědi. A vydržet i poté, co první protest zmizí ze zpráv. Samotný hněv vládě nestačí. Ten se dá přečkat. Skutečnou politickou sílu získá, když se promění v organizovaný, vytrvalý občanský tlak. Bez násilí. S jasným požadavkem a ochotou stát si za ním. Máme právo žádat demisi vlády. Máme právo přesvědčovat ostatní, že tato země potřebuje jiné vedení. Také tím se žije demokracie. A kdo má za sebou většinu ve Sněmovně, měl by mít dost odvahy vyslechnout i lidi před ní. Pane premiére, naše trpělivost není váš majetek. Vyjděme do ulic. Pokojně, společně a s odhodláním vydržet. A řekněme jasně: požadujeme vaši demisi.