Uršulín 🦂

Konec veřejnoprávních médií? Česká televize už je prakticky mrtvá instituce. Možná to bude ještě chvíli trvat, ale její konec je neodvratný. Už se nachází v terminálním stádiu. V současné podobě už nemůže dál existovat. Důvodů je víc, ale jedno je jisté. Současní demonstranti na českých a moravských náměstích celý proces jenom urychlují. Televize, kterou si přivlastnila pouze část společnosti, zatímco ostatní ji doslova nenávidí, prostě nemůže dlouhodobě přežít. Důvody, proč se Česká televize nachází v terminálním stádiu, jsou dvojího druhu. Mezi ty objektivní patří především čas. Čas totiž nejde zastavit, stejně jako technologický rozvoj. Zatímco v devadesátých letech, kdy se rodil tzv. duální systém, ve kterém vedle sebe existují veřejnoprávní a privátní média, jsme měli čtyři celoplošné programy (ČT1, ČT2, Novu a Primu), v současnosti mají diváci k dispozice bezpočet kanálů, stanic, programů, vysílacích platforem, nemluvě o internetu. Existují desítky sportovních, dokumentárních, filmových, dětských, hudebních i jiných stanic včetně zpravodajských. Nebo jinak: Potřebujeme veřejnoprávní noviny či časopisy? Nikoli. Proč by tomu mělo být jinak v případě médií elektronických, když technické důvody, totiž omezený počet kmitočtů, pominuly? A pak jsou tu důvody subjektivní, důvody, za které si Česká televize může sama. Namísto, aby veřejnoprávní zpravodajství a publicistika byly etalonem poctivé novinařiny, Česká televize se v toku času přeměnila na největší dezinformační médium v zemi. Není v tom sama. Žijeme v čase naprostého selhání médií hlavního proudu. To už není dvojí metr, který novináři, především ti, kteří referují o politice, používají, to je dvojí kilometr. A nejenom novináři. Zatímco režisér Jan Hřebejk, etalon sprostoty a neurvalosti, dostává na Hradě státní vyznamenání, lidé z opačného názorového břehu jsou za svoji prostořekost vláčeni, nahlašováni, blokováni a někdy i kriminalizováni. Česká televize je vlajkovou lidí tohoto trendu. Opakuji snad už posté. Veřejnoprávní média, která patří pouze někomu a jejich provoz podle toho vypadá, nejsou oporou demokracie, nýbrž jejím destruktorem. Problém České televize není v tom, co vysílá, nýbrž v tom, co všechno nevysílá, co všechno selektuje, co všechno překrucuje. Za peníze všech obsluhuje pouze část české veřejnosti. A tím pádem také nese velkou spoluodpovědnost za stav naší společnosti. Namísto, aby byla místem střetávání všech názorových proudů, slouží jako hlásná trouba pouze jednomu. Vše výše uvedené platí obdobně pro Český rozhlas. Přehlídka demagogie Demonstranti z náměstí evidentně žijí v iluzi, že právě oni jsou ti chytřejší, pročež mají pravdu a mělo by být po jejich. Ostatně dávají to najevo často a už jen to, že lidi s jiným názorem nazývají kupříkladu dezoláty, hovoří samo za sebe. Jenže realita i praxe dokládají, že lidé s obyčejným selským rozumem často dohlédnou dál než namistrovaní „intošové“ či zpovykaní rektorové, biskupové, studenti a umělci. Ostatně on už A. C. Clarke, jeden z největších myslitelů 20. století, intelektuála definoval jako „člověka, kterému se dostalo vzdělání nad jeho duševní poměry“. A k obdobnému závěru dospěl také George Orwell: „Byla to taková pitomost, že tomu mohl uvěřit jen intelektuál.“ Jedna z takových pitomostí se aktuálně odehrává na českých a moravských náměstích. Ten gejzír lidské hlouposti, ona oslava pokrytectví, manipulace a dezinformací, ponejvíce připomíná klasickou pohádku O císařových nových šatech. Opoziční politici, kteří se na vlně protestů vezou, ale poskytují České televizi a Českému rozhlasu medvědí službu, protože prakticky jeden každý jejich projev je hřebíčkem do rakve veřejnoprávních médií. Lidé ve své většině nejsou hloupí a tahle nekonečná demagogie nemůže zůstat bez odezvy i následků. Terminálních následků! 1989, nebo 1948? Když Fialova vláda v minulém volebním období dosti potměšilým způsobem navýšila televizní a rozhlasové poplatky, a navíc ještě naprosto zločinně rozšířila okruh jejich plátců, udělala to znenadání, bez jakékoli předchozí širší společenské diskuse a v rozporu se svými předvolebními i povolebním sliby. Babišova vláda, respektive strany, které ji tvoří, naopak měly zrušení poplatků ve svém volebním programu, s tímto programem volby vyhrály, logicky pak tuto legislativní změnu zařadily do svého vládního prohlášení a nyní ji realizují. Přesně takhle funguje demokracie. Jedním z hlavních hesel a požadavků „ulice“ během listopadového převratu v roce 1989 byly svobodné demokratické volby. Pokud dnes demonstranti chtějí „na ulici“ odstranit Babišovu vládu (a ono ve skutečnosti o nic jiného nejde, protože poplatky jsou pouze zástupný problém), a navíc kvůli tomu, že realizuje své předvolební sliby, demonstrují proti samotné podstatě demokracie. Blíží se 17. listopad a opozice a její příznivci evidentně hodlají státní svátek využít k dalším protestům. Možná žijí v představě, že tím navazují na rok 1989. Hluboce se mýlí. Ponejvíce připomínají bolševické pučisty z roku 1948. Petr Štěpánek, bývalý místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, místopředseda Trikolory (Psáno pro MF Dnes, 7. 11. 2026)