vendy m

Punková prachovka. Vidiek, kapela z Rovinky u Bratislavy a album Nechajte si ju! (1988). Šikovní chalani s velmi chytrými texty i songy a jemnou ironickou novovlnou nadsázkou (žádné pitvoření) bourali kluby i TV šarády. Co to?! České kapely byly po likvidační klatbě (Nová vlna se starým obsahem, tiskový pamflet komančů Tribuna v roce 1983) v exilu zkušeben nebo přímo vypnuty. Na Slovensku byla situace příznivější, Opus si na SK poprocku mastil kapsu a pokud nová vlna nebyla přímo podporována, byla alespoň trpěna. Halekačka Vidiečan nebo vypalovačka Fajčenie škodí zdraviu jsou svěží i dnes, Janko Kuric a band jsou naturální hitmakeři bez ohledu na havlovskou délku nohavic. Ale stejne mám nejraději zadumaný kus Blázon s retro gitarou a klávesami. Prihlásim sa na liečenie Do Smokovca A prvý raz tam ostanem Až do konca.. Když vidiek, tak na plné guľe! Optimistický duch života na vsi nevyprchá ani v závěrečném songu na LP: K štiastiu už nám nič nechýba! Naši furianti.. The new wave End.

Punková prachovka. 1989. Dva vyučení elektrikáři. Karel Gott vydává své celkově asi 110. album Loď snů s krááásnými dlouhými klenutými tóny v písni Konec ptačích árií. Pavel Dobeš si nahrál pouze s kytarou a nečekanou podporou všeuměla Martina Kratochvila (Jazz Q) svoji první velkou placku Skupinové foto. Sekaná ostravština, epické zkratky, cigareta a zum zum tři čtyři akordy. Více netřeba. Jaroslav Dietl by k opisu sociálnímu dramatu Jarmila potřeboval dvanáct nedělních seriálových večerů. Dobešovi stačila pouze minuta a 55 vteřin. Františku, ty máš boty úplně jak on! Sranda, že. Kdo by přál soudruhovi lesní pych. Jenže Dobeš uvnitř příběhů umí schovat křehkost a stesk. Neznám smutnější píseň o odluce a trnech železné opony, než baladu O Pilníku, Svidříku, Vénovi a Hedvice. Nechce se vždycky jen smát anebo brečet Nedá se vždycky všemu rozumět Co po vodě v moři Co po lidských řečech V srdci to hoří A už nehřeje.. Poslouchám ty čtyřicet let staré songy a říkám si, hrome, furt pecky jak cyp. Dobré věci v blbé době. Zduř! The End.

Punková prachovka. Tenhle vítr měl jsem rád, 1982. Luboš Pospíšil, Gott chudých. Od Olina Nejezchleby to nebyl škleb, jen lakonický opis reality. Mládenec z periferie (narozen v Jeseníku, gympl v Kutné Hoře) byl svým hlasem, přímostí a talentem (jediní neposkvrnění v jeho music deníčku byli LedZep) tak výrazný, že i v elitním C&K Vocal přečuhoval. Kam s ním? Z C&K se znal s mlčenlivým kytarovým géniem Otou Petřinou, šéf Vocalu Kantor mu nabídl texty a ochrannou ruku (to mu šlo, kormidloval i Havlovi kanceláří) a Mendělejev hudebních proudů Jiří Černý přemluvil básníka Pavla Šruta ke schůzce s budoucím bardem v baru na místě dnešního Luxoru na Václaváku. Je neuvěřitelné, že v době šedi (rok po XVI. KSČ a čtyři roky před sabatem č. XVII) tato odbojná skupina protlačila do edičního plánu Supraphonu něco tak nadčasového, jako byl Tenhle vítr. Tma se na vteřinu zapomněla. A tam dům můj biograf Kupuju na inzerát Že tu bydlel Edgar Poe Že tu Nezval prošel tmou S nadějí A tak dál … 50 tisíc vinylů se prodalo bleskem. A na další reedici se čekalo už jen 40 let. A opět vysyčela. Síla větru, řeknu vám. The End.